HISTORIE - František Ringhoffer - zakladatel smíchovské vagónky

30.05.2017

Franz (František) Ringhoffer (1817 - 1873)

"Dne 2. listopadu roku 1837 jsem se vydal na cestu do Německa, Anglie a Francie a vrátil jsem se 10. srpna 1838", zapsal si stroze dvacetiletý pražský tovaryš mědikoveckého cechu Franz (František) Ringhoffer do svého deníku, který si právě založil. Tento strohý zápis zřejmě z roku 1840 by skončil možná navždy bez povšimnutí historiků, kdyby se nejednalo právě o zápisky budoucího majitele největší vagonky v habsburské monarchii, kterou začal budovat v roce 1852 na Smíchově u Prahy, a kdyby se nestal po roce 1860 dvojnásobným (německo)liberálním starostou města Smíchova a kdyby písemné materiály z ringhofferského archivu nebyly po druhé světové válce shodou šťastných okolností téměř v úplnosti zachovány mimo jiné i díky archivářům Jiřímu Tywoniakovi a Jiřímu Hermannovi v Státním okresním archivu v Benešově a také v podnikovém archivu Vagonky Tatra Smíchov. Nyní se nacházejí ve Státním oblastním archivu Praha.

Mladý, velmi snaživý a podnikavý tovaryš Franz Ringhoffer představoval již třetí generaci pražských mědikovců či kotlářů (německý název tohoto řemesla zněl Kupferschmied). Jeho děd Franz, později v rodinné tradici označovaný jako Franz I. Ringhoffer přišel v roce 1769 na vandr přes Vídeň do Prahy z tehdy uherského Burgenlandu a usadil se natrvalo na Starém Městě. Jeho pražská životní i profesní kariera nebyla nikterak strmá, nicméně příkladná a v podstatě přímočará: vykonal zde mistrovské dílo, byl přijat do cechu, časem se stal jeho představeným, získal městské právo, zakoupil v Platnéřské ulici na Starém Městě dům č. p. 102/I (dnes na tomto pozemku sídlí Magistrát hlavního města Prahy), v roce 1793 byl zvolen do městského samosprávného sboru obecních starších a později se stal i pražským radním. Dvakrát se oženil, zplodil 8 dcer (jednu dceru provdal dokonce za příbuzného Martina Ringhoffera) a 3 syny, z nichž nejstarší Josef pokračoval v otcově díle. Když v roce 1827 tři a osmdesátiletý Franz Ringhoffer umíral, mohl se s pýchou ohlížet na vše, co po sobě zanechal: nemovitý majetek v podobě domu a dílny na Starém Městě, tedy cechovní živnost, která měla teprve v důsledku nebývalého rozvoje českého potravinářského (dobově zvaného zemědělského) průmyslu, zvláště pak cukrovarnictví a pivovarnictví, ta nejlepší odbytová léta teprve před sebou, čtyřiceti dvouletého dědice živnosti Josefa a několik vnuků včetně prvorozeného Josefova syna Františka.

Vnuk František, později označovaný v rodinné tradici jako Franz II. Ringhoffer vstoupil k otci do učení v roce 1834 a již v následujícím roce obdržel výuční list (německy zvaný Lehrbrief). Možná si to ani neuvědomoval, ale tímto nepřekvapivým krokem vyšel naproti všem příležitostem, které mu osud a doba nabízely. A nebylo jich tak málo: dobré zázemí v rodině svobodných měšťanů a především pak možnost učit se přímo u svého otce, což dobově viděno byla pro budoucí profesní karieru zřejmě ta největší deviza. Do výčtu šťastných okolností je nutno započítat i počínající liberální ekonomickou politiku rakouského státu, která už nechtěla svazovat nikoho, kdo se uměl o sebe sám postarat nebo dokonce poskytoval práci a výdělek druhým. Ve svém konečném důsledku bude ekonomická liberalizace sice znamenat likvidaci cechů včetně toho mědikoveckého, ale otevření podnikatelského prostoru zvláště po revoluci 1848/49 vynahradilo schopným a dravým jednotlivcům Františkova typu všechny ztráty z této očekávané proměny podnikatelského prostředí.

Čerstvý tovaryš Franz Ringhoffer tedy odjel na podzim 1837 na několikaměsíční, celou rodinou a příbuzenstvem připravovanou cestu, která se spíše než klasickému tovaryšskému vandrování podobala kavalírské cestě a tak trochu špionážní exkurzi po pruských, německých, anglických, francouzských a belgických fabrikách. Franz Ringhoffer nechodil po západní Evropě pěšky, nenocoval v tovaryšských herberkách a nestravoval se nepravidelně a pokoutně. Jezdil poštovními a soukromými dostavníky či s pronajatými bryčkami, popřípadě paroloděmi a železnicí, nocoval v hotelích a zájezdních hostincích, kde se také vydatně stravoval a často kvalitu místní kuchyně a obsluhy v deníku nemilosrdně zkritizoval. Často byl zván svými zaměstnavateli a místní honoracemi na obědy, reduty, bály a divadelní představení, kde se také mohl seznámit "mit schöner Welt", jak ve svých deníkových zápiscích nazýval ženský svět, tedy svět dcer svých zaměstnavatelů a průvodců. Někdy si dokonce do deníku tajemně poznamenal, že s ním strávil celý den. Zkrátka a dobře tovaryš Franz z Prahy finanční a ani jinou nouzí během své cesty po západoevropských fabrikách, kde se zpracovávala měď, mosaz a železo, netrpěl. Naopak byl materiálně zajištěn a plnými doušky užíval svého zahraničního pobytu k načerpání řemeslných, jazykových a konverzačních dovedností, k studování dnes bychom řekli manažerského vedení železářských a kovoliteckých a kovotepeckých provozů a továren a k osvojení si technických a technologických inovací, které Prusko a západní Evropa už v plném rozběhu technicko-technologické a dopravní revoluce nabízely. Jenom do Anglie dorazil už v době, kdy si tehdejší dílna světa drakonickými postihy vůči příliš zvídavým cizincům začala systematicky chránit svůj technologický náskok a exportní převahu. Za patnáct let bude i Franz Ringhoffer těžit z technického umu anglických inženýrů, když si pro svůj nový smíchovský tovární provoz objedná konstrukční výkresy anglických železničních nákladních vagonů.

Po návratu domů se Franz Ringhoffer zapojil do otcova podnikání, které se rozšířilo díky udělení guberniálního továrního oprávnění o výrobu strojů pro cukrovary a lihovary. Velké pivovarské pánve byly od roku 1817 vyráběny již mimo Prahu v kamenickém hamru (v majetku rodiny se nacházel ale až od roku 1824), který do roku 1835 vedl Josef Ringhoffer se svým strýcem Martinem, po strýcově odchodu z Kamenice (stržené peníze investoval do nákupu panství Čížkov na Vysočině) pak se svým synem Františkem. V roce 1839 přikoupil Josef Ringhoffer protější dům v Platnéřské ulici na Starém Městě č.p. 101/I, který předal synovi u příležitosti jeho svatby s Josefínou Schallowetz (o pět let mladší nevěstu, s kterou si František padl do oka ještě před svou zahraniční cestou, šla vyprosit na žádost syna do spřátelené rodiny matka Johanna). František začal po svatbě v tomto domě podnikat ve vlastní režii. Posléze odkoupil od otce i hamry a reality v Kamenici. Z pražských mědikoveckých cechovních mistrů se stávali postupně podnikatelé s klientelou po celých Čechách. Prodej měděného a kovového zboží a strojního zařízení pro cukrovary a lihovary většinou mimopražským šlechtickým velkostatkářům a městským právovárečníkům z nich učinil zámožné měšťany, kteří už vládli volným kapitálem. Vedle tradiční cechovní výroby pro pražský trh, vlastnili také tovární oprávnění, které jim umožnilo expandovat na venkov.

Když Josef Ringhoffer 6. března 1847 zemřel, zanechal po sobě 4 syny a 9 dcer. Rodina vlastnila dva domy v Praze na Starém Městě, četné reality včetně hamru a pily v Kamenici a okolí, kde František s rozrůstající se rodinou trávil letní měsíce, a také státní dluhopisy a na 60 000 zlatých volného kapitálu. Ringhofferové byli ale také zatíženi menšími směnečnými a hypotekární dluhy, které vázli na obou pražských domech. Františkovi připadl dům 101/I v Praze s dílnou a také reality v Kamenici. Syn Josef převzal celé otcovo dědictví spojené s domem 102/I. a s dílnou ve dvoře. Nicméně v následujícím roce onemocněl nevyléčitelnou chorobou a jeho podíl převzal třetí syn v pořadí Vilém, kterého lze označit za "černou ovci" rodiny, neboť své jmění ztratil v momentě, kdy se podnikatelsky snažil odpoutat od svého úspěšného bratra Františka. Život ukončil v roce 1885 sebevraždou. Čtvrtý bratr v pořadí Emanuel se stal profesorem a posléze i rektorem německé techniky v Praze a do podnikání obou bratrů nezasahoval. Provdané dcery byly zajištěny věnem a svými manžely.

Právě třicetiletý František Ringhoffer (narodil se 28. 4. 1817, tedy přesně pře dvěma sty lety) se stal hlavou rodiny v době, kdy započaly velké změny ve společnosti a v podnikání. Koncem ledna 1848 přesídlil firmu z domu na Starém Městě do nově zakoupeného domu na Novém Městě v Mariánské ulici č. 1284/II (dnes Opletalova ulice). Reagoval tak nejen na prostorové problémy stále rozšiřující se rukodělné výroby, ale i na stížnosti obyvatel z okolních domů na hluk z dílny a úřední zapovězení noční práce. V dílnách v Mariánské ulici u hradeb Nového Města mohl instalovat parní stroj a pracovat na větších zakázkách. Revoluční rok 1848 přinesl v březnu nejen příslib konstituce, ale celého podnikatelského klimatu. Na svět tehdy přišel v bouřlivých a nadějných březnových dnech také druhorozený syn Emanuel. Revoluci prožil František Ringhoffer v řadách Národní grady a podle deníkových záznamů trávil daleko více času než starostí o veřejný pořádek s rodinou, tedy s ženou, prvorozencem Františkem (narozen v roce 1844) a druhorozeným Emanuelem, v Kamenici než v Praze, kde byl po červnových bouřích vyhlášen stav obležení. A jak si dále poznamenal do deníku, obchody šly i tehdy velice dobře, a šly by ještě lépe, "kdyby se mědi dostávalo".

Brzy však ani nové provozovny ve dvoře domu v Mariánské ulici nedostačovaly nárokům zákazníků a hlavně: sousedé opět psali stížnosti na magistrát. Proto František Ringhoffer staví urychleně v Kamenici válcovnu a měděný hamr na výrobu plechů a rour, aby mohl splnit zakázky pro sedmnáct nových cukrovarů, mimo jiné v Pečkách, Čakovicích, Žlebech nebo Bílině. Jeho jmění, které bylo v roce 1852 bylo vyčísleno na 120 000 zlatých, a podnikatelská prestiž rostla. V roce 1852 se odhodlává k zakoupení pozemků na Smíchově. Uprostřed čerstvě povýšeného města získává od obchodníka Johanna Riedla za 50 000 zlatých cca tři hektary pozemků ve tvaru lichoběžníku mezi Plzeňskou a Kartouzskou ulicí. I přes protesty majitelů místních realit a smíchovské židovské obce, jejíž synagoga se ocitne v těsném sousedství hlučné fabriky, kde se pracovalo i o šábesu, dokáže František Ringhoffer vybojovat na okresním hejtmanství a nakonec i na okresním soudě povolení ke stavbě vagonky, později i slévárny, strojírny a plynárny. Nevraživosti vůči své osobě utiší: Židovské obci postaví novou synagogu na druhé straně Plzeňské ulice (dodnes tam stojí) a hejtmana i soud přesvědčí o sociální užitečnosti svého podnikání. Novému závodu vévodí dvě stě metrů dlouhá budova továrny na výrobu vagonů v hodnotě 50 000 zlatých, která po dostavbě koncem roku 1852 okamžitě zaměstná na 120 dělníků a řemeslníků, zvláště zámečníků a truhlářů, neboť František Ringhoffer má v této době už v kapse kontrakt na dodání sta nákladních vozů pro státní dráhy. Postupně rozšíří areál továrny přikupováním dalších pozemků až na 30 ha. Většina majitelů domů se z blízkosti hlučné továrny vystěhuje a nemovitosti prodá novému smíchovskému chlebodárci. Ringhoffer investuje do nákupu těchto pozemků na 120 000 zlatých. Díky železničnímu boomu se výroba železničních vozů a tendrů neustále rozšiřuje. Firma vyráběla nejdříve nákladní vagony a tendry, později od roku 1863 osobní a salonní vozy. Nákladních vozů bude vyrobeno tisíce, tendrů a osobních vozů stovky a salonní vozy se stanou vyhledávanou komoditou pro nejvyšší evropské a i africké korunované i nekorunované vládce. Celková investice do vagonky bude v době Ringhofferova skonu v březnu 1873 vyčíslena na více než jeden milion zlatých. Zisky z fabriky musely být v době dvacetiletého železničního boomu ve střední a východní Evropě enormní. Jenom obchodní ředitel vagonky a rodinný přítel André Diehl obdržel čistý výdělek tři čtvrtě milionu zlatých. František Ringhoffer, který i nadále s bratrem Vilémem vlastní závod v Mariánské ulici, zisky z průmyslové výroby investuje uvážlivě. Neustále rozšiřuje smíchovskou fabriku (nyní vlastně už dvě továrny - vagonku a strojírnu) a v roce 1860 nabývá svůj první velkostatek: milovanou Kamenici zcela nečekaným způsobem vymění s pražským arcibiskupem Bedřichem ze Schwarzenberku za Hodkovice u Dolních Břežan, neboť arcibiskup přece nesmí prodávat majetek tzv. mrtvé ruky, tedy majetek katolické církve). Kolik úsilí ho tento obratný manévr s nemovitostmi stál, se můžeme dozvědět ze zápisků Emanuela Ringhoffera z konce 19. století. Vyplývá z nich, že Kamenice byla získána až po trojnásobné směně jiných velkostatků. Starý kamenický zámek František Ringhoffer okamžitě zbořil a postavil nový v tehdy módním pseudogotickém stylu. Rok na to kupuje velkostatek Lužany u Přeštic se zámkem (později ho prodá staviteli Josefu Hlávkovi), v roce 1869 zakoupil Lojovice se zámkem, v roce 1870 velkostatek Štiřín rovněž se zámkem, který později přestaví architekt Jiří Stibral do dnešní podoby, a nádherným parkem, kde Františkovi potomci založí první golfové hřiště v Čechách. Koupí sousedních Velkých Popovic a konečně v roce 1872 i nedalekého velkostatku Pyšely (rovněž se zámkem) dovršuje své investice do půdy. Stály ho 1 600 000 zlatých. Tak vznikla východně od Prahy velká, souvislá ringhofferovská doména táhnoucí se od Kostelce u Křížku a Kamenice až po Sázavu, kterou výstavbou silnic, rybníků, přestavbou zámků, parků a rozšiřováním honiteb (za socialismu je budou navštěvovat jen tzv. devizoví střelci) systematicky proměňuje v moderní kulturní krajinu. K tomu výčtu majetkových transakcí je nutno připočíst také i výstavbu vlastního smíchovského domu hned za továrnou v místech, kde dnes stojí opravený (nicméně dnes pod estakádou zcela ztracený) tzv. zámeček baronky Ringhofferové. Tehdy Františka Ringhoffera písemně napomenul i jinak loajální přítel a obchodní ředitel firmy André Diehl, že není nutné, aby výstavbou honosné vily přímo za továrním plotem provokoval své dělníky a závistivé smíchovské měšťany.

Ke svému pozemkovému bohatství se chovali z řemeslnického prostředí pocházející a posléze císařem čerstvě nobilitovaní baroni Ringhofferové jinak než aristokraté. V účetnictví firmy je tento majetek veden v kolonce "zábava", protože nejvíce byly užívány honitby na Vlkové u Ládví. Dokud nebude dostaven moderní pivovar ve Velkých Popovicích (první várka piva bude ochutnána v roce 1874) a nakoupeny a posléze propachtovány všechny hospody v kraji, bude přestavování, zvelebování a údržba těchto nemovitostí a lovecká zábava stát smíchovskou vagonku kolem půl milionů zlatých ročně. Nákup bývalých panství u Prahy se v budoucnu ale ukáže jako velmi prozíravá investice. Železniční boom potrvá jen do poloviny 70. let 19. století a v následné krizi a depresi po krachu na vídeňské burze bude rodinnou radou velmi zvažovaný odprodej velkostatků Lužany a Pyšely sloužit k zapravení sta tisícových pohledávek u pražských bankovních domů. Tímto způsoben firma Ringhoffer - a také díky zakázkám z Ruska, kde se zpožděním vrcholila výstavba železnic - přežije jako jediná vagónka v českých zemích ve zdraví, nicméně s menším počtem dělnictva hlubokou odbytovou krizi druhé poloviny 70. let 19. století.

Zdá se, že František Ringhoffer od své kavalírské cesty po evropských fabrikách jen neúnavně pracoval a bez oddechu kul další a další podnikatelské plány a promýšlel nákupy lukrativních, nicméně většinou i zadlužených velkostatků a nemovitostí. Pohled do jeho deníku však poukazuje i na druhou, neznámou, odvrácenou stránku tohoto neuvěřitelného podnikatelského vzestupu. Pohádka o pražském cechovním řemeslníkovi, který se za čtvrt století vyhoupne mezi nejbohatší a nejznámější muže v Čechách a habsburské monarchii byla vykoupena podlomeným zdravím. Už v roce 1840 si zapisuje František mimoděk do deníku, že očekávané guberniální tovární povolení na výrobu pivovarnických a cukrovarnických strojů mu bylo doručeno v době, když byl několik týdnů upoután na lůžko s nemocí, kterou sám označuje za Kopfgicht (snad dna). O rok později prožil několikadenní nervový záchvat, když byl na svých cestách za obchody po Čechách (jezdil sám bryčkou taženou dvěma hulánskými koníky) přepadem nesnesitelnými bolestmi zubů a byl nucen si nechat vytrhnout na panství v Libějovicích u Vodňan bolavé zuby místním ovčákem (v deníku je označen jako Schafknecht). Ovšem největší zdravotní katastrofa přichází koncem března 1845, když Prahu postihne velká povodeň. Domy v Platnéřské ulici na Starém Městě jsou po několik dní zaplaveny smrdutou břečkou až do výše prvního patra (povodeň totiž vrhla zpět obsah nedokonalé pražské kanalizace, kterou dal ve 30. letech zbudovat tehdejší prezident zemského gubernia hrabě Karel Chotek). Mladá rodina prchá před nečekaným přívalem vody z domu na pramici. Jaro a léto pak tráví František Ringhoffer v Kamenici v horečkách. V listopadu odjíždí do Stráže pod Ralskem na léčení (v deníku je zapsáno"zur kalten Kur"), tedy na léčbu studenými Priesnitzovými zábaly. Do deníku si však zoufale zapisuje, že je mu ale po těchto "kůrách" "den ode dne bídněji". Ani v zimě a následujícího jara roku 1841se jeho zdravotní stav nelepší, a proto odjíždí na léčebný pobyt nejdříve k doktoru Laubergovi do Turnova a pak už ze zoufalství přímo na Helgoland v Severním moři. Později zakoupí dům v lázních Libverda u Děčína a bude se zde léčit během každé delší zdravotní indispozice, z nichž ta nejdelší, více než půlroční ho postihne v době dočasné odbytové a válečné krize roku 1866.

Je až nepředstavitelné, jak mohl s takto podlomeným zdravím František Ringhoffer vykupovat pozemky, stavět a řídit fabriky, kde pracovaly stovky dělníků a desítky úředníků, pro které již v 50. letech 19. století zaváděl novou organizaci práce v tzv. akordu a také dělnickou nemocenskou pokladu a později i penzijní fond. Provázen permanentními zdravotními problémy stavěl na smíchovských stráních dělnické bydlení a v první polovině 60. let řídil jako starosta smíchovskou radnici, aby se nakonec stal také poslancem českého zemského sněmu nejdříve za ústavověrnou stranu a později za velkostatkáře. František Ringhoffer byl tvrdý podnikatel, který však uměl předvídat i sociální problémy a dovedl jim včas čelit například zvyšováním mezd a prozíravou sociální politikou na závodě. Všichni dělníci v Praze věděli, že u Ringhoffera se nestávkuje, že se zde vyplácejí nejvyšší mzdy (dokonce i Svátek práce jim bude od roku 1890 proplácen) a že jsou zde nabízeny dobré možnosti bydlení v nedaleké dělnické kolonii. Nic ho však lépe necharakterizuje jako aktivní veřejnou osobu, než jeho počiny v roli smíchovského starosty, které jsou v literatuře nejčastěji vyzdvihovány, avšak jednostranně vykládány. Bylo jimi zpracování regulačního plánu smíchovské obce včetně zbourání Újezdské brány, která oddělovala Smíchov od Malé Strany, a samozřejmě přivítání prvního parostrojního vlaku v novém smíchovské nádraží České západní dráhy v září 1862. Nový regulační plán vypracoval František Ringhoffer na vlastní náklady až poté, co ten starý několikrát sám jako novopečený smíchovský fabrikant nerespektoval. Do nového regulačního plánu potřeboval už jako starosta zakreslit nastalé významné územní změny, které jako fabrikant i přes protesty občanů a někdy i soudů tvrdě prosadil. Újezdská brána byla zbourána opět z jeho podnětu, protože přece překážela při přepravě vagonů ze smíchovské fabriky na valníku touto úzkou a nízkou bránou přes Karlův most (druhý pražský most císaře Františka I. byl nepoužitelný pro svoji kývající se řetězovou konstrukci) na nádraží Severní státní dráhy (dnes Masarykovo nádraží). Tento kardinální problém s přepravou nově vyrobených vagonů k zákazníkům byl definitivně vyřešen právě otevřením nádraží České západní dráhy a definitivně pak na počátku 80. letech 19. století výstavbou téměř kilometrové vlečky z tohoto nádraží přímo do dvora továrny, což bývalí Tatrováci rádi potvrdí.

František Ringhoffer umírá počátkem roku 1873 v nedožitých padesáti šesti letech, když ještě na smrtelném loži obdržel od císaře titul dědičného svobodného pána (barona) za doloženou charitativní činnost a velký přínos k zvelebení rakouského průmyslu. Vídeňské světové výstavy, kde firma Ringhoffer úspěšně vystavovala své vagony a očekávala návštěvu císaře ve své expozici, se již nedožije. Nicméně s císařem Františkem Josefem I. se dvakrát osobně setkal, a to přímo ve své smíchovské továrně, kterou ho s pýchou a zadostiučiněním provázel. Firmu přebírají po Františkově smrti jeho tři synové František, Emanuel a Viktor. První dva stačil otec ještě před svým skonem velmi výhodně oženit s dcerami nové moravské průmyslové šlechty Kleinů z Wiesenbergu. I nejmladší Viktor si nakonec vezme třetí, už ovdovělou dceru Franze Kleina a jediná dcera Františka Ringhoffera Emma se provdá naopak do rodiny Kleinů a bude sídlit na zámku v Loučné a nedalekém Sobotíně, kam se za ní uchýlí i matka, která přežije manžela o čtvrtstoletí. Baronka Fany, rozená Kleinová přinesla do rodiny barona Františka III. Ringhoffera věno 100 000 zlatých, kterého bude mimo jejího manžela opravňovat k vedení nyní již soudně zaprotokolované rodinné firmy bratří Ringhofferů až do roku 1909, kdy v lázních Bad Kissingen František III. nečekaně zemře. Bude pochován do nově zřízené rodinné hrobky na Zaječím vrchu u Kamenice, kam budou přeneseny i ostatky Františka II. Ringhoffera.

Smíchovské a kamenické provozovny bude poté čekat v roce 1911 akcionování vídeňskými bankami, které rozhodnou o prodeji strojírny a na konec v důsledku nedostatku mědi za první světové války i o prodeji kamenického hamru. Opravdu už tehdy nebylo možné vyrábět všechno strojnické zboží v jedné firmě a bylo nutno hledat cesty ke specializaci. Tím Ringhofferové definitivně opouští tradiční výrobu zboží z mědi a mosazi (už v 90. letech 19. století zrušili provozovnu v Mariánské ulici), která z nich učinila bohaté měšťany, a vrhnou se jen na výrobu vagonů a tramvají a za první republiky i na výrobu automobilů, kterou neúspěšně zkoušeli nastartovat již před první světovou válkou. Ale to už jsou příběhy podnikatelských úspěchů světoznámého československého meziválečného koncernu Ringhoffer - Tatra, na které budou chtít po druhé světové válce navázat cestovatelé Hanzelka a Zikmund a jejich legendární Tatrovka 87.

Nicméně rodina si i v období akciového podnikání vždy ponechá ve svých rukou kontrolní balík akcií a majetkovou jistinu v podobě vlastnictví velkostatků u Prahy a velkopopovického pivovaru, jehož pivo ponese od roku 1922 označení Kozel. Turbulentní mocenské změny po mnichovském diktátu (již 10. října 1938 je vykraden Němci podnikový archiv kopřivnické automobilky s nadčasovými konstrukce Hanse a Ericha Ledwinky, který zcela úmyslně spadl do záboru, ačkoliv zde žilo minimum německého obyvatelstva, a posléze na Hitlerův příkaz zastavení výroby osobních automobilů), a zvláště pak po květnu 1945, už neovlivní. Poslední generální ředitel firmy Hanuš (Hans, Johann) Ringhoffer, syn Františka III. Ringhoffera je po krátkém pobytu v modřanském koncentráku odvlečen sovětskými tajnými službami do tzv. Východní zóny, kde koncem roku 1946 v jiném koncentračním táboře v Meklenbursku umírá. Firma pak žije po znárodnění dál jen pod značkou Tatra...

Zdroj: Prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc., Historický ústav AV ČR, FF UK, Praha, referát na konferenci RINGHOFFER 200 rodina - podnikání - politika, 2017