HISTORIE - Ringhofferové - pět generací podnikatelů

14.06.2017

Rodina, která se angažovala v průmyslu, zemědělství, politice i ve sportu.

Co má být předmětem historického zkoumání: rodina, podnikatelské strategie, výroba, záliby či kulturní a politická angažovanost? Domnívám se, že existuje jediný badatelský a metodologický recept k uchopení tak časově a tematicky rozsáhlé látky, a tím jsou tzv. family busines history, tedy dějiny rodinného podnikání. Tento koncept není zdejší, je importovaný z prostředí, kde dodnes tvoří páteř ekonomických výkonů a ekonomické a společenské stability rodinné firmy, tedy z SRN a USA, a kde rodinné firmy nebyly nikdy ve jménu jakékoliv zhoubné ideologie v minulosti likvidovány. Family business history, tedy dějiny podnikání jsou již značně rozvinutou, uznávanou a v poslední době i velmi dynamickou disciplínou, která je velmi často úzce spjata s marketingovou a propagační politikou firem. Lze samozřejmě namítnout, že rodinné podniky či spíše rodinné podnikání existuje v lidských dějinách v nejrůznějších formách již po tisíciletí (což je ale premisa naprosto neuchopitelná pro koncepční bádání). Nicméně v poslední době dochází k zásadnímu přehodnocení úlohy rodinných firem v dějinách. Nejdříve muselo být revidováno přesvědčení (makro)ekonomů, že rodinné podnikání nemá šanci přežít monopolizaci, automatizaci a globalizaci výroby a obchodu (Argumentačně podpořila tuto tezi především Chandlerova monografie Scale and Scope: The Dynamics of Industrial Capitalism z roku 1990[1]) a vzít konečně na vědomí již zcela očividnou skutečnost, že význam rodinných firem proti všem prognózám makroekonomů neustále roste. Výsledkem tohoto makroekonomického přehodnocení významu rodinného podnikání je, že v poslední době začínají i ekonomové (a historici se rádi přidávají) již uznávat, že právě rodinné firmy s dlouhou tradicí a podnikatelskou zkušeností jsou základem zdravé a pružně reagující ekonomiky a že tyto firmy pro svoji stabilitu, životaschopnost, pro sociálně korektní přístup k zaměstnancům a nepopiratelnou přizpůsobivost vůči neustále se měnícím výrobním a tržním podmínkám nejlépe odolávají krizovým situacím, protože zisk není u nich jejich jediným hnacím motorem a smyslem existence.[2]

Family business history z hlediska historicko-metodologického pohledu využívá a kombinuje výzkumné metody mnoha disciplín (politickou ekonomií, hospodářskými a sociálními dějinami počínaje a sociologií, psychologií, antropologií a teoretickým a praktickým management konče). Předmětem výzkumu FBH je interakce mezi rodinou a podnikáním. I z hlediska historie se jedná se o zcela mimořádné spojení dvou zdánlivě nesourodých a zcela odlišných sociálních systémů. Nalezení styčných bodů těchto dvou systémů nejen v historii může vést k užití zcela originálních pramenů, stanovení nových nosných a zajímavých témat a také metod výzkumu. Jde zde o stýkání vnitřního, respektive soukromého uzavřeného sociálního světa rodiny s vnějškovým veřejným prostorem, který formou podnikání mobilizuje velké množství ekonomických a sociálních aktérů a ve svých důsledcích může vést například k přetváření výrobně sociálních systému anebo dokonce i svého materiálního okolí (krajiny), což může nastat například v případě, když rodinné podnikání zahrnuje kromě průmyslové výroby také zemědělsko-lesnickou činnost (v minulosti hlavně na velkostatku). Toto propojení mezi rodinou a podnikáním zakládá pro analýzu vzájemných vztahů i zvláštní terminologii, která doposud existuje jenom v angličtině (například je užíván termín familiness, popřípadě distinctive familiness pro vztah rodinných příslušníků k podniku, anebo longevity pro způsoby úspěšného přežití krizových situací apod.).[3] Do ryze obecných kapitalistických vztahů tak náhle pronikají úplně jiné, nečekané (sociální a historicko-antropologické) akcenty spojené s podnikatelskými strategiemi, udržením fungování firmy na trhu či jejího dobrého jména během generačních výměn.[4] Dějiny rodinného podnikání tematizují podnikatelský étos zakladatele a jeho osobní ambice či proces seberealizaci a sebereflexe rodiny anebo způsob užití zisků, například ve prospěch naplnění vyšších cílů, čímž bylo většinou míněno vzdělání a sociální zajištění rodinných příslušníků anebo charita. Nezapomeňme, že rodinné podnikání většinou představuje i jednotu vlastnictví, vedení (managementu) a přebírání rizika jednou nebo dvěma (málokdy více osobami), což u akciových společností samozřejmě z podstaty tohoto způsobu podnikání neexistuje. Jinými slovy řečeno, pro FBH není výroba a uplatnění výrobku na trhu ten zásadní předmět výzkumu. Důležitějším předmětem výzkumu je sociální a mentální status podnikatelské rodiny a jeho (nejen institucionální) ukotvení uvnitř a vně podniku. V těchto souřadnicích se pak i obecné podnikatelské (tvrdě kapitalistické) prostředí nejen 19. století jeví zcela jinak než, jak je líčeno v klasických učebnicích hospodářských dějin. Harold James dokonce hovoří o tom, že rodinné firmy učinily z tohoto prostředí "crony capitalism", tedy jakési snesitelnější prostředí k žití a podnikání.[5]

Rodina a její étos

Ringhoferové byli mimořádně zajímavou rodinou, jejíž předci přišli v roce 1769 do Prahy z Burgenlandu a velmi rychle se etablovali ve zdejším společenském prostředí. V první a druhé generaci založili cechovní dílny. Z jedné z nich se posléze vyvinula tovární velkovýroba. V třetí generaci dosáhly velkého movitého a nemovitého majetku a také nobilitace, což mělo vliv na vnější společenský status, nikoliv na vnitřní chod rodiny. Ten zůstával alespoň v hlavní linii stále stejný, neboť bylo ctěno a praktikováno nejen "občanské katolictví" a všechny závěti zakladatelů, ale hlavně po generace děděné imperativní "rodinné desatero", které díky Emanuelovi Ringhofferovi a jeho posedlosti sepsat dějiny rodiny a firmy známe i my. Zní v naší době možná až příliš pateticky a starosvětsky, nicméně stojí tato morálně etická pravidla zodpovědného žití a podnikání za zopakování, abychom pochopili jakýsi vnitřní motor této rodiny, který ji dovedl v pokoře k úspěchu. A ten zněl:

"Důvěřuj pevně v Boha a on tě neopustí. Mysli pravdivě, říkej pravdu a jednej podle pravdy. Nenech se ničím na světě svést z této zásady. Pravda vždy zvítězí.

Neusiluj o bohatství a blahobyt, ten přijde sám od sebe. Snaž se zbohatnout pomalu, jen toto bohatství přináší požehnání.

Jsi-li bohatý, neopouštěj své měšťanské prostředí, zůstaň skromný a nevystavuj majetek na odiv světu.

Neprahni po veřejných poctách, věnuj své úsilí v životě sobě samému a své rodině a nebudeš nikdy trpět.

Jsi-li přesvědčen, že věc je dobrá, a ty ji hned nedosáhneš, měj strpení. Pokud tě něco rozčiluje, nejednej nikdy unáhleně a přinejmenším to nech uzrát do druhého dne. Pokud vůči sobě cítíš nespravedlivost, vyslov se o tom krátce a nikoli mnohomluvně. Buď klidný, nerozohňuj se a budeš vždy ve výhodě.

Pozoruj každého, s kým mluvíš, jako bys chtěl zkoumat jeho vlastnosti, získáš tak velké znalosti o lidech. Jednej s každým tak, jak to odpovídá jeho povaze a vlastnostem. Mysli přitom na to, že lidé nejsou, jací by být mohli, ale jací jsou.

Rozumnému člověku imponuj rozumem, opatrně a pomalu ho přesvědč argumenty. Nech ho nejdříve všechno vyložit na stůl, nevpadej mu do řeči. Ta posledně jmenovaná zásada je pro duchaplného, sangvinického člověka těžké dodržet, ale je vysoce důležitá pro všechny situace a vztahy v životě.

Vůči citlivému člověku užívej argumenty v menší míře. Buď vnímavý k jeho citům, nikdy ho neurážej. S dobromyslným hlupákem jednej trpělivě, nedávej mu najevo svou duchovní převahu. Svéhlavému hlupákovi jdi, pokud můžeš, z cesty.

Zdravý, praktický náhled na život je velikým darem nebes a žádná kniha tě ho nenaučí.

Ke slabostem lidí, jež mají všichni, je třeba být shovívavý. Kdyby byli všichni stejně nadaní, neměl by nikdo žádnou přednost. Ve firmě buď pánem svých lidí, leč jednej s nimi přátelsky, nevymezuj si přesně své postavení. Buď vážný, přísný a spravedlivý.

V kruhu své rodiny nebuď egoistou, denně se sám pozoruj, buď obětavý a schopný oběti, drž své ego v pozadí, mírni svou ctižádost, nemluv o sobě a o tom, co jsi dokázal, a tvé dílo bude o to více vynikat."

Tyto zdánlivě prosté zásady byly předávány z generace na generaci, Nutily je mimo jiné nezapomínat na své sociální kořeny. Proto zámky a honitby nebyly cílem, ale prostředkem k příjemnějšímu životu a hlavně představovaly pevnou materiální jistinu rodiny. Tou druhou jistinou byla neuvěřitelná rodinná soudržnost: soudržnost nejen ve vztahu k majetku, ale také vůči sobě. Za celou dobu působení v Čechách nenastal uvnitř hlavní linie rodiny jediný krizový moment, který by v důsledku vypjatých vztahů uvnitř rodiny ohrozil firmu. A ringhofferovské ženy v tomto ohledu hrály neviditelnou, ale zcela klíčovou roli. V druhé a čtvrté generaci došla tato soudržnost ad absurdum: Ringhoffer si bral Ringhofferovou, což se mělo později vymstít.

Co se týká sňatkových aliancí, Ringhofferové se chovali rovnorodě. František II. k tomu přidal i obapolnou náklonnost (k Josefíně Schallowetz), alespoň to si to tak vepsal do svého deníčku. Od třetí generace se nevěsty a ženiši vybírali z tzv. druhé společnosti, tedy z novoštítně šlechty, konkrétně byly realizovány sňatky s Kleiny z Vízmberka a Nádhernými z Borutína. Nevěsty ze severní Moravy přinášely do rodiny velký kapitál v podobě věna, zatímco muže z Borutína bylo třeba například prostřednictví dcery Františka III. Dinky, která se provdala za Ervína Nádherného, výrazně a hlavně neustále finančně podporovat. Ve čtvrté generaci přišla do širší rodiny poprvé aristokratka (z rodiny Nosticzů). Poprvé se také v hlavní linii nebude dostávat mužského potomstva, což bude řešeno adopcí (Serény-Ringhoffer). Rod bude mít jen jednu černou ovci: nešťastného Viléma, mladšího bratra Františka II., který, když se odpoutá od úspěšného bratra Františka II., ztratí v důsledku cukerní krize jmění a spáchá sebevraždu (1885). Rodině se nevyhnou ani tragedie v podobě předčasných úmrtí dětí či duševní nemohoucnosti, což bude řešeno převodem dispozičních práv na zdravého a schopného jedince (například ze staršího bratra Josefa na druhorozeného Františka II.).

Podnikání vždy na několika frontách

Kromě umu, houževnatosti a pracovitosti, hrála u Ringhofferů zcela výraznou komponentu promyšlená podnikatelská strategií. Ta spočívala s ohledem na odbyt v neustálém hledání perspektivních oborů a minimalizaci podnikatelských rizik prostřednictvím angažovanosti minimálně ve dvou výrobně podnikatelských aktivitách současně. S tím souviselo i neustále sledování státně politických záměrů, respektive jeho přístupů k podnikání a k celní a tarifní politice. První a druhá generace pracovala v cechovně reglementovaném prostředí. Stát se mistrem (tedy být samostatným výrobcem v jednom oboru byla tenkrát vysoká meta, na kterou ne každý dosáhl. Podílet se na cechovní samosprávě byla meta ještě vyšší. Nesla s sebou symbolický kapitál v podobě vlivu na vnitřní chod městské society a lepšího postavení vůči zeměpanským úřadům. V třetí generaci přichází poprvé i ona podnikatelská dvojkolejnost: František II. je kromě cechovního mistra s velkou zahraniční zkušeností a od počátku čtyřicátých let 19. století také mužem, který vlastní tovární oprávnění. Neznamená to nic jiného, než že chce s předstihem využít ve svůj prospěch liberalizující se ekonomickou politiku státu a překročit všechny limity cechovní výroby, jejíž výhody si ale pro Prahu ponechá. K tomuto kroku ho kromě prozíravosti donutila i sama podstata mědikovecké či kotlářské produkce. V době rozmachu tzv. zemědělského (potravinářského) průmyslu v západní části habsburské monarchie se rozvíjí podnikání i na venkově, spíše na šlechtických velkostatcích, a o tuto movitou klientelu Josef i František II. samozřejmě nechtěli přijít. Jednou, až Emanuel Ringhoffer, mladší bratr Františka III. bude sestavovat dějiny firmy, spočítá, že pro tuto klientelu obdrželi Ringhofferové více než sto velkých zakázek po celých Čechách. Takto vznikl dostatečný volný kapitál pro budoucí opravdové průmyslové velkopodnikání, který se bude pohybovat už v řádu statisíců zlatých. Nikoliv vedlejší účinkem zachycení tohoto podnikatelské boomu bylo i hledání nové lokalizace výroby mimo Prahu, tedy nejdříve na venkově, konkrétně u ve 20. letech 19. století při vídeňské císařské silnicí v Kamenici, kde hlukem z hamru nebude kotlářská výroba obtěžovat závistivé pražské staroměstské a novoměstské měšťany, a posléze na počátku 50. let na Smíchově.

Zánik cechů po revoluci 1848/49 tak Františka II. Ringhoffera neohrozil, naopak už byl kapitálově a i mentálně připraven pro podnikání v nové vyloženě ekonomicky liberální době, jež je nazýván kapitalismus. Zpočátku při zakládání smíchovské velkofabriky na vagony se chce ještě dělit o rizika s nerodinným příslušníkem (Čeněk Daněk). Nakonec z toho sejde. Jako investor bude František II. přejímat riziko sám, ale jako manažer projeví opět neuvěřitelnou intuici obklopit se schopnými řediteli - dnes bychom řekli - manažery. S těmi se pak dělil i o zisky na základě nevídaně moderně koncipované zainteresovanosti na zisku. Vůči dělnému lidu se choval také programově moderně: staví pro něj postupně rozvětvený sociální systém. Možná k tomu byl donucen smíchovským hejtmanem a okresním soudem, kteří mu chtěli jeho expanzi na Smíchově s ohledem na místní majitele nemovitostí a také židovskou obec zarazit. Zde asi zariskoval nejvíce: stavěl fabriku dále bez povolení a věřil, že hejtmana a nakonec i soud přesvědčí o sociální užitečnosti svého podnikání. Vždyť bude nejdříve přednostně vyrábět pro státní dráhy a vzpomínka na nedávnou revoluci sehraje také svoji roli.

Až do své smrti stojí v čele firmy sám. Připomeňme, že se jedná o vagonku a strojírnu na Smíchově a hamr v Kamenici a několik velkostatků, které za zisky pražských továren nakoupil. To se po roce 1873 změní. Majetek v závěti rozděluje mezi tři syny. Umírá uprostřed konjunktury a netuší, že květnový krach na vídeňské burze v roce 1873 připraví dědicům zcela jinou podnikatelskou situaci. Nicméně po tři roky musí dědicové dodržet ustanovení závěti a nic na ní neměnit, i když František III., Emanuel a i nedospělý Viktor se mezitím dohodnou na opětovném scelení majetku, aby tak mohli efektivněji čelit dlouhé celosvětové hospodářské krizi. Na základě společenské smlouvy vytvořili v roce 1876 rodinou radu s jedním šéfem. Kromě toho sáhli nejen k propouštění a hledání zakázek v zahraničí, ale i k odprodeji pozemkového vlastnicí (velkostatky Lužany a Pyšely), aby zachránily tři fabriky. Z krize vycházejí se šrámy, ale vítězně: jako jediná přeživší vagónka v českých zemích. František III. vede rodinou radu, která zasedá ve smíchovské vile, až do své smrti v roce 1909. S konkurencí bojuje prostřednictví uzavíráním kartelů (například se Škodovkou, ale i se státem, který opět vytvořil státní dráhy, na odběr vagonů), ale také pokusem najít další nosný podnikatelsko-výrobní obor. S První českomoravskou strojírnou se dohodne na výrobě automobilů. Do tohoto podnikání se vrhá s vervou a s půl milionovou investici a s přehnaně optimistickým výrobním programem, nicméně ani po třech letech od postavení společné fabriky, není co prodávat. Automobil není vagon. Rodinná rada rozhodne tento obor podnikání prozatím opustit. Českomoravská se s Ringhoffery čestně vyrovná a pokračuje ve výrobě automobilů sama (pozdější Praga). Navíc si bratři po smrti Františka III. uvědomili, že skončila doba, která umožňovala zvláště pro potravinářský a strojírenský průmysl vyrábět kompletně celý sortiment.

Vedení rodinné rady přebírá v létě 1909 na dva roky mladší bratr Emanuel s jasným cílem: Firmu je třeba akcionovat. Nabídka od vídeňských bank přišla už několikrát, vždyť František III. seděl po 20 let ve správní radě pražské filiálky Bodencreditky. Jednalo se tedy o promyšlený tah: Ringhofferové vstupovali do jednání se dvěma největšími vídeňskými bankami (Bodencreditanstalt a Creditanstalt für Handel und Gewerbe) jako bohatá nevěsta s jasnou představou o své majetkové síle a podnikatelské budoucnosti. Kontrolní balík akcií zůstal i po akcionování v jejich rukou, i když správní radu vedl ředitel Bodenkreditky. V květnu 1911 se konala ve Vídni ustanovující schůze správní rady nové firmy Ringhoffer Werke A. G. Do portfolia firmy patřila už jen smíchovská vagónka a kamenická měďárna. Strojírna byla odprodána Rustonce, ale bez pozemků na Smíchově. Vagónku čekal největší výrobní boom vagonů ve své historii (během první světové války). Rodinná rada přejmenovaná na radu společníků zasedala od té doby na kamenickém zámku a starala se už jen o velkostatky a pivovar. Jejím vedením byl pověřen vždy mladší společník. Tato dvojkolejnost řízení podniků přetrvala až do konce existence ringhofferovského podnikání.

Po vzniku Československa odpadla v důsledku nostrifikačního zákona kuratela vídeňských bank. Na jejich místo přišli pánové především z Živnobanky, mimo jiné Jaroslav Preis. Rozpad monarchie přežila firma víceméně bez úhony (koncem 20. let 20. století bude muset odepsat některé své pohledávky u krachujících vídeňských bank a také se bude muset zbavit u dělnictva neoblíbeného ředitele Doudlebského von Sternecka. Funkci generálního ředitele přebral dynamický mladší syn Františka III. Hanuš Ringhoffer, předsedou právní rady byl jmenován starší bratr František IV., nicméně rozpad velkého trhu ji poznamenal v tom smyslu, že nastal jasný trend v poklesu výroby vagonů. Produkce tramvají nestačila ztráty vyrovnat. V důsledku tohoto vývoje ztrácel dominantní pozici v rámci budoucího koncernu Ringhoffer - Tatra pražský podnik, když během války byla odprodána i kamenická měďárna. Novým trendem u Ringhofferů se stala výroba automobilů. Nabídka na fúzi s Kopřivnicí přišla již dříve, ale teprve v roce 1923 byla realizována nejprve nákupem kontrolního balíku akcií, společným vedením a společnou obchodní politikou a pak po polovině 30. let i fúzí. Do koncernu Ringhoffer - Tatra byly získány i další akvizice: všechny československé vagonky, kromě Královopolské strojírny, ale také dýhárny či firma Philips a.s. anebo v roce 1937 elektrotechnická firma Sousedík ve Vsetíně. Ve spojitosti s prodejem automobilů Tatra vzniklo v zahraničí také několik holdingových společností. Všechny koncernové závody měly formálně právní subjektivitu, nicméně skutečnou výkonnou moc a kontrolní balík akcií držel v rukou Hanuš a do roku 1940 František IV. Ringhoffer. Vozy Tatra slaví konstrukční a obchodní úspěchy a válcují domácí konkurenci. Projekt jednoho velkého československého výrobce automobilů Hanuš Ringhoffer striktně a sebevědomě odmítne.

Po mnichovském diktátu skončí tři závody koncernu v záboru (Kopřivnice, Studénka a Česká Lípa) z koncernu formálně odcházejí, naopak v důsledku arizace přibude největší zdejší továrna na zemědělské stroje roudnický Bächer a také Kovohutě Velvary. Výroba osobních automobilů byla v Kopřivnici více méně zastavena, o podnikatelské strategii rozhodují Němci, vše se vrhá na produkci pro válku. V roce 1940 umírá František IV. Ringhoffer, když již před válkou zemřel na selhání ledvin jeho nejstarší syn František V. Firmu řídil Hanuš, i když fakticky držel za války v rukou jen asi 33% akcií. V důsledku jakých procesů se tak stalo, zatím neumím říci. Do správní rady byli přibrání říšští a rakouští Němci, například ředitel Dresdner Bank a příbuzní Serényové, kteří kontrolují válečnou výrobu až do začátku května 1945.

V květnu 1945 se z Ringhofferů stávají kolaboranti a nepřátelé státu, v srpnu je na koncern uvalena rozhodnutím ministerstva průmyslu nucená správa a v říjnu národní správa. Tyto děje už sleduje Hanuš Ringhoffer z povzdálí, nejdříve jako "zaměstnanec" Vojenského zeměpisného ústavu, kam je ukryt plukovníkem Blahákem, kterého Hanuš a jeho právníci zachránili před popravou. Posléze je zadržen v modřanském sběrném táboře, odkud bude Rusy vyreklamován do východní zóny, kde o rok později umírá. V sovětském koncentráku v Mülbergu na Labi ho stihne navštívit už jen velkopopovický správce a nepostradatelný komorník Oskar Petters. Tím se dostávám k poslední části:

Ringhofferové a politika

V první generaci se Ringhofferové angažují v rámci cechovní samosprávy a pražské komunální politiky. Ve třetí a čtvrté generaci vstoupili mimo smíchovské městské samosprávy i do zemské a říšské politiky. Zde vystupují nejdříve v barvách tzv. ústavověrné strany a například se aktivně podílejí na tzv. chabrusových volbách do českého sněmu na jaře 1872 (dělí mezi sebou dočasně velkostatky, aby získali potřebné hlasy pro ústavověrnou stranu ve velkostatkářské kurii). Postupně však opouštějí všechny nacionálně laděné spolky a snaží se spíše navázat kontakty s vídeňskými bankéři a jejich pražskými filiálkami a také s oběma následníky trůnu. Oba dva následníci (Rudolf i František Ferdinand) jsou jejich hosty při honech v Kmamenici (František Ferdinand je na oplátku zve na druhý břeh Sázavy na hony). Posléze mohou politiku pěstovat prostřednictvím panské sněmovny. Koncem století se stává ožehavým politickým tématem i účasti na zemských a krajinských výstavách. Zde Ringhofferové volí pragmatickou politiku účasti na všech výstavách, které propagují jejich výrobky, tedy jak na zemské jubilejní v roce 1891, tak té liberecké v roce 1906.

Co se týká obecné hospodářského prostředí, pak jim jistě liberální atmosféra konstituční monarchie vyhovuje nejvíce. Ve zdejším podnikání se sice prosazuje dobová tendence propagovaná pod heslem "svůj k svému", ale tomuto volání žádný velkopodnikatel v monarchii nepodlehne. Velký otevřený trh habsburské říše a světa jim vyhovuje.

Přestěhování všech formálně právních aktivit do Prahy (ve Vídni měli jenom filiálku a sídlo správní rady) jim nebude po roce 1918 činit potíže. Zvládnutí těchto změn dokumentuje především proměna složení správní rady. Rakousko-německé elity vystřídali Češi. Hanuš se stane honorárním norským konzulem a členem československé bankovní rady. Žít a podnikat jim v nových podmínkách příliš potíží nečiní, závažnějším problémem je spíše zužování trhu. Expandují na Slovensku. Jenom s prodejem piva v Bratislavě nepochodí. Kromě bankovní rady se v novém státě se angažují i v nových sportovních disciplínách (golf, motorismus). Pozemková reforma je také výrazně postihne. Pivovar sice uhájí před záborem, ale ztratí kromě záborů prodejem velkostatek Lojovice. Odprodej půdy malorolníkům budou sami iniciovat, aby odpadly spory státem.

Za války vstupují Ringhofferové do NSDAP. Německými občany se stali automaticky. Zdá se, že pro režimní jsou především jejich příbuzní Serényové. Hanuš je posléze ze strany vyhozen. O pravém důvodu vyloučení můžeme s úspěchem jen spekulovat. Za války se pokouší Hanuš hrát vysokou hru. Podle Halgard Stolte spolupracuje na jedné straně přímo s Berlínem (důstojníci s komise pro vyzbrojování jsou jeho častými hosty), a na druhé straně pomáhá odbojářům (viz případ Josefa Sousedík anebo plukovníka Blaháka). Touto dvojí hrou si ale budoucnost nezajistí. Koncem dubna 1945 ukládá svých 12 000 akcií do Vinohradské záložny. Svědčí to asi jen o tom, že doufal, že bude mít i po válce v Praze, Kamenici a Štiříně i nadále svůj domov... Tento kalkul nevyšel. Vojenské, státoprávní a politické turbulence zničily téměř vše, na čem téměř dvě staletí Ringhofferové pracovali. Jejich podnikatelský a i fyzický konec přišel záhy a rychle a podílela se na něm, kromě vlastní sebedestrukce (sňatky mezi příbuznými nebo žádné sňatky) souhra neuvěřitelných vnějších okolností: politický vývoj v sousedních státech, světový válečný konflikt, poválečný vyhrocený nacionalismus a obecná touha po socializaci a znárodňování. Pro jejich nekonfliktní nacionální cítění, neideologicky pojaté velkopodnikání a měšťanské sociální ukotvení nebylo únikového prostoru: "Když to šlo s Hitlerem opravdu s kopce a bylo zřejmé, že prohraje, uvažoval Hanuš Ringhoffer o budoucnosti. Počítal s tím, že pozbude pozemky (zkušenost z pozemkové reformy) a dvory rozparcelují, ale věřil také tomu, že průmysl nelze socializovat..., a v tom zmýlil." Když byl vyšetřován v roce 1945 a ptali se ho, ve kterém státě má ulité peníze, nechtěli mu věřit, že všechny zisky investoval do podniků v republice. Když vyšetřující pak řekl: Jestli tomu je tak, jak jste řekl, pak byste musel být vůl"! Prohlásil Hanuš: "To jsem byl a korunovanej".

Tak jací byli ti Ringhofferové? Podle pamětníků "byli skromní a všechny zisky investovali zpět do podniku, nebo zřizovali nové výrobny, do kterých zisky investovali. Žili skromně, a tak jediné, co měli z toho intenzivního podnikání, byla radost, že to klape. A za to si snad i ten Felix Ringhoffer tři vajíčka k obědu zasloužil."


Zdroj: Zdroj: Prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc., Historický ústav AV ČR, FF UK, Praha, referát na konferenci RINGHOFFER 200 rodina - podnikání - politika, 2017


[1] Alfred D. Jr. CHANDLER, Scale and Scope: The Dynamics of Industrial Capitalism, Cambridge, Mass., 1990. Hlavní argumenty pak byly zopakovány in: Alfred D. CHANDLER Jr. - Takashi HIKINO, The Large Industrial Enterprise and the Dynamics of Modern Growth, in: Alfred D. Chandler Jr., Franco Amatori, and Takashi Hikino, eds., Big Business and the Wealth of Nations, Cambridge, U. K., 1997, s. 24-57. Okamžitá kritika Chandlerových vývodů se nachází v: Hartmutt BERGHOFF, The end of family business? The Mittelstand and German capitalism in transition, Business History Review 64, Autumn 1990, 690-758; Bernard W. E. ALFORD, Chandlerism, the New Orthodoxy of U.S. and European Corporate Development, Journal of European Economic History 23 (1994), s. 631-43; Werner PLUMPE, Perspektiven der Unternehmensgeschichte, in: Günther Schulz et al., eds., Sozial- und Wirtschaftsgeschichte. Arbeitsgebiete, Probleme, Perspektiven: 100 Jahre Vierteljahrschrift fur Sozial- und Wirtschaftsgeschichte, Stuttgart, 2004, 403-25; souhrnně a zkráceně pak Hartmut BERGHOFF, Moderne Unternehmensgeschichte: Eine themen- und theorieorientierte Einfuhrung, Paderborn 2004, s. 103-106.

[2] Viz: článek ve Spiegel on line: Das sind Deutschlands grösste Familienunternehmen, http://www.spiegel.de/wirtschaft/unternehmen/familienunternehmen-das-sind-deutschlands-groesste-familienunternehmen-a-978308.html. Co ovšem žádné soukromé podnikání nepřežije, nejsou ekonomické krize a ani strukturální proměny ekonomiky, ale ideologický a třídně podložený boj proti soukromému vlastnictví, a tedy i proti tomu rodinnému podnikání, který toto přirozené sociálně ekonomické prostředí dovedl v některých státech Evropy nenapravitelným způsobem zdevastovat. V tomto ohledu bohužel bývalé komunistické Československo hrálo vedle (také) bývalého Sovětského svazu naprostý prim.

[3] Termín familiness je v angličtině vykládán jako "interaction between family, relatives and business".

[4] Většina příruček k FBH (viz níže) považuje za nejdůležitější výzkum těchto témat (vyjmenováno v angličtině): Role of company founder; Type of ownership or dominant coalition; Type of management; Type of governance; Generation transfer or generation number or succession; Selfassesment/ introspektion; Behavior model within the family; Power of vision by creation of a family firm and Familiness (interaction between family, relatives and business).

[5] Harold JAMES, Family Value and crony capitalism, in: The endurance of family business. A global overview, ed. by Paloma Fernández Peréz, Andrea Colli, Cambridge 2013, s. 57-84.