HISTORIE - Ringhofferovské zámky a Přemysl Pitter

12.04.2017

Humanista Přemysl Pitter

Přemysl Pitter se narodil 21. 6. 1895 na Smíchově (v tehdy samostatném, dokonce 5. největším městě Čech). Bojoval na frontách 1. světové války a utrpení, jemuž stál tváří v tvář změnilo jeho život i postoj k životu. Chtěl se zavděčit Prozřetelnosti, že na rozdíl od tisíců svých kamarádů válku přežil a že je na něm, aby další své dny věnoval svým bližním - a z nich zejména dětem a mladistvým. Za 1. republiky přednášel a staral se o chudé děti zejména v pražském Žižkově. Působil v pacifistických organizacích státních, soukromých i mezinárodních, vydával měsíčník Sbratření a z dobrovolných příspěvků postavil v roce 1933 na konci Žižkova nedaleko proslulého Olšanského rybníku tzv. Milíčův dům. Stojí v ulici Bauerova, číslo 2. Nazván byl tak na počest a paměť Husova předchůdce Jana Milíče z Kroměříže. Na počest Přemysla Pittra je pojmenována i nedaleká ulice (Pittrova), souběžná s Olšanskou.

Koncem 30. let rozšířil svou činnost o pomoc německým uprchlíkům před Hitlerem, později se staral o české uprchlíky ze zabraných území (Sudet) a pokoušel se zachránit i židovské děti před holocaustem. Bezprostředně po skončení 2. světové války se orientoval na záchranu dětí z koncentračních táborů a na zajištění lidského zacházení s dětmi v internačních táborech, v nichž byli soustředěni čeští Němci před odsunem. Děti z internačních táborů umisťoval v zámcích nedaleko Prahy, v nichž už měl i židovské děti. Zámky, které dostal k disposici byly vesměs ringhofferovské konfiskáty, Štiřín, Kamenice, Olešovice a Lojovice. Během května 1945 je získal pro tělesnou a duchovní rehabilitaci židovských dětí, vracejících se z německých koncentračních táborů. V té době ale bylo jen na území Prahy asi 25 sběrných internačních táborů, v nichž byly i německé děti a žily v hrůzných podmínkách. Hrozil jim tyfus a úplavice. Přemysl Pitter vymohl na úřadech povolení k přestěhování nejubožejších německých dětí do uvedených zámků. Tam se pokusil o nebývalé: Sblížit a možná i sbratřit děti dvou nesmiřitelných nepřátel, židů a Němců. Byla to práce úmorná, plná překážek, ale přesto již vánoce v roce 1945 děti obou etnik slavily společně. V letech 1945 až 1947 tak prošlo jeho péčí více než 800 dětí. Všechny vrátil do života. Některé našly své rodiče nebo příbuzné - případně se dostaly do náhradních rodin, německé děti odjely většinou později do Německa, židovské do Izraele.

Přemysl Pitter nebyl na práci sám. Nejvýznamnější spolupracovnicí byla Olga Fierzová, MUDr. Emil Vogl, arch. Z. Teichman a řada pracovníků z "jeho" žižkovského Milíčova domu.

Po únoru 1948 byl Přemysl Pitter "po zásluze odměněn". Nesměl vést Milíčův dům, pronášet náboženské a filosofické proslovy, a nakonec byl obviněn z nepřátelské činnosti. V srpnu 1951 proto uprchl přes Berlín do Velké Británie. Od roku 1962 žil ve Švýcarsku a působil v různých humanitních institucích. Zemřel 15. 2.1976 v Curychu.

"První poválečná cesta Přemysla Pittra vedla do terezínského gheta, kde začala epidemie tyfu. Bylo nutno odtud ihned dostat především židovské děti. Přemysl Pitter se přitom dozvídá o čtyřech opuštěných zámcích jižně od Prahy, zkonfiskovaných baronům Ringhofferovým. Vyzbrojen průkazem Revoluční národní gardy se vydal na průzkum zámků Olešovice, Kamenice, Štiřín a Lojovice. Později k nim přibyl i pension v Ládví. Budovy nesou stopy rabování sovětskými vojsky i vykrádání místními vesničany. To ale byly maličkosti, musel zpět do Terezína..." zaznamenal Miroslav Matoušek. Pak pokračoval, jak Pitter doslova unesl před očima hlídajících četníků první transport židovských dětí do Štiřína. V následujících dnech a týdnech navštívil Přemysl Pitter také Raisovu školu na Vinohradech, kde byli internovány německé děti, a podobný "lágr" na ploše strahovského stadionu. Způsob zacházení s internovanými jím otřásl. S pomocí manželky pražského primátora Václava Vacka se mu podařilo část internovaných dětí odvézt rovněž do zmíněných zámků. Pitter byl krátce na to vyloučen z komise Zemského národního výboru pro kontrolu internačních táborů pro "přátelství k Němcům". Načas ho to zbavilo i pravomoci nad zámky. Když ale zámky převzalo Ministerstvo sociální péče, došlo k obratu a Přemysl Pitter byl jmenován správcem zámků. A organizuje přímý kontakt dětí "nízké" a "nadřazené" rasy. Bydlely sice odděleně, ale scházely se k jídlu a k zaměstnání. Pitter byl opět napaden, tentokrát Rudým právem: "Hitlerjugend se válí v přepychových zámcích" v něm stálo. Pittrovi byl opět zakázán vstup do internačních táborů. Když se začátkem roku 1946 Přemysl Pitter setkal v Anglii s ministrem Janem Masarykem, ten se zděsil nad způsobem zacházení s internovanými Němci.

"Prostředí zámků se stalo světlým ostrůvkem odpouštění a vzájemnosti. Po letech napsal tehdy 14letý Siegfried: V zámku ve Štiříně se stalo to, co by nám bylo dříve připadalo nemožné: Seděli jsme spolu s židovskými hochy a spolu s nimi zpívali německé a české vánoční písně! Ale tam to bylo něco samozřejmého" zaznamenal Miroslav Matoušek.

Pittrovy děti ve Štiříně 1945 (z knihy Olgy Fierzové: Dětské osudy, 1992)

Jak vypadaly první dny poválečného období ve Štiříně při příchodu Přemysla Pittra a jeho spolupracovníků, vypověděl arch .Zdeněk Teichman:

"Ihned po revoluci v roce 1945 vyzval mě Přemysl, abych s ním jel prohlédnout čtyři zámky na Benešovsku, které bylo možné zajistit pro mládež z koncentračních táborů a obsadit je. Do zámků vnikali ruští vojáci a také někteří místní občané a vykrádali je. Spolu s Přemyslem jsme zámky prohlédli a Přemysl si u firmy, kde jsem byl zaměstnán, vyžádal moje uvolnění na tři dny. Z těchto tří dnů pak byly téměř celé dva roky. Nebylo možné od započaté práce odejít. Přemysl se o zámcích dozvěděl od pana Fuchse, šoféra barona Scherenia (Serényi?)

Jako první byl upraven pro děti zámek v Olešovicích. Otuška Dürrová a já (Z. Teichman) s manželkou jsme se přesunuli do zámku Štiřín. Do zámku přitom vnikali ruští vojáci a chtěli nás odtamtud vypudit. Jako zástupce ředitele akce Přemysla Pittra jsem měl vlastní kancelář v Olešovicích a ve Štiříně zůstaly prakticky jen dvě ženy. Nastala stejná práce jako v Olešovicích: vyklidit místnosti, soustředit stylový nábytek a cenný inventář do uzavřených místností. Zde nám poprvé pomohli místní obyvatelé, především Bláža Zderadičková a paní Pálová, jejíž manžel byl zastřelen v revoluci. Stejně nám vydatně pomáhal kastelán pan Roubíček. Hlavní pomoc přišla z Prahy v osobě učitele Toníka Moravce. Před naším převzetím zámku stejně jako na ostatních zámcích vnikali do budovy především ruští vojáci, ale i místní obyvatelé. I zde došlo k rozkrádání věcí, avšak s ohledem na ostatní zámky nebyly škody tak veliké. V zámku byly bohaté sbírky porcelánu, ve zbrojnicích bylo dost loveckých pušek, zámek byl bohatě vybaven perskými koberci. Část cenných věcí a nábytku zajistil už pan baron (Hanuš R.) ve dvou uzavřených místnostech. Nenahraditelnou škodu způsobil ruský voják, který střelil do andělíčka v mnohoramenném lustru z míšenského porcelánu. Cena tohoto lustru byla odhadována na milion korun. Rokokový salonek byl vybaven sbírkou míšenského porcelánu nesmírné ceny. Celé zařízení tohoto salonku bylo odebráno správou diplomatických služeb, prý pro sekretářku ruského velvyslance v Praze Zorina. Jen stěží jsme zachránili piano, na které nám pak chovanka Milíčova domu, Olga Pitráková přijížděla hrát. Nastala doba, kdy na Štiřín přijížděli zástupci nových ministrů a požadovali od nás perské koberce. Často jsem byl volán, abych pánům vysvětlil, že koberce nemůžeme vydat bez povolení našich nadřízených orgánů. Nečekali takový odpor, ale hned druhý den přivezli "bumážku" na ještě větší počet koberců, než původně požadovali. Zvláště arogantně si počínal šéf správy diplomatických služeb z předsednictva vlády, který mlátil do stolu holí, když jsem mu odmítl bez povolení vydat inventář, který požadoval."

Stát Izrael a Spolková republika Německo Přemysla Pittra poctily vysokými vyznamenáními: (1) Uznání izraelské vlády za poválečné úsilí o záchranu židovských dětí; k vyznamenání se váže vysazení stromu na Hoře Paměti v Aleji Spravedlivých v Jeruzalémě (1964). (2) Záslužný kříž I. třídy Spolkové republiky Německo (1973). V roce 1991 byl P.Pittrovi propůjčen Řád T.G.Masaryka III. třídy in memoriam.

V roce 1992 vyšla v Praze knížka Olgy Fierzové "Dětské osudy z doby poválečné" - záznamy ze záchranné akce přátel Milíčova domu v Praze, kde je vícekrát vzpomenut Štiřín, včetně dobových fotografií.

Přiložen je dopis Magdy z Haify "Vzpomínky na Štiřín": "Sotva jsme se přizpůsobily trochu novým poměrům, už jsme se zase stěhovaly do krásného zámku Štiřína. Cestou jsem byla trochu zneklidněná tím, co nás tam očekává. Jaké překvapení, když jsme byly laskavě přivítány tolika milými lidmi, srdečnou Miluškou, dobrou matkou celého osazenstva, jejím starostlivým manželem, správcem zámku, výtvarnicí Otuší, učitelem Toníkem, Blaženkou a Jarkou i kuchařkou Mařenkou. Brzy jsme se skamarádily a tím začal náš druhý dětský ráj..."

V roce 1995 byla v čestném dvoře štiřínského zámku odhalena ministrem kultury ČR Pavlem Tigridem pamětní deska a byly uděleny pamětní medaile. Jedna z nich, jako výraz uznání a poděkování za organizaci 1. setkání zachráněných dětí z koncentračních a internačních táborů, byla udělena Václavu Hrubému.

Ministr kultury Pavel Tigrid při odhalování pamětní desky Přemysla Pittra       ve Štiříně v roce 1995

O tom, jak hluboko zasáhl Štiřín do života těchto dětí, svědčí případ z porevoluční doby. V květnu 1990 přijel na zámek Štiřín z Austrálie někdejší zdejší chovanec Henek Waxberg se svojí paní. Chtěl jí ukázat místa, kde, jak sám řekl, "se znovu narodil po utrpení v koncentračních táborech". Neznal žádnou adresu bývalých přítel ze Štiřína. Po marném hledání se na radu Václava Hrubého obrátil na redakci deníku Lidová demokracie. Tam vylíčil svou situaci a deník hned druhý den uveřejnil výzvu "Henek hledá své přátele"; v ní redakce uvedla telefonní číslo místa, kde Henek s paní bydlel. Akce byla úspěšná, asi 50 zachráněných štiřínských dětí se s radostí mohlo sejít po 45 letech ve Štiříně, v místě, které jim bylo tak drahé.

UNESCO zařadila jubileum Přemysla Pittra mezi světová kulturní výročí roku 1995, Pedagogické museum J.A.Komenského v Praze a Nadace P.Pittra a O.Fierzové vydala k témuž datu publikaci "K poctě Přemysla Pittra" s jeho exilovými projevy a s poznámkami a vzpomínkami jím zachráněných dětí . K témuž datu bylo vydáno i příležitostné (poštovní) razítko.

V roce 2000 byla ke 100. výročí narození Olgy Fierzové v Senátu Parlamentu ČR uspořádána mezinárodní konference, nazvaná "Žena ve stínu"

Na její závěr přednesl Václav Hrubý krátký projev:

"Vážené dámy, vážené pánové,

Je mi ctí, že k vám mohu dnes promluvit a sdělit vám, jak velice si vážím vašeho pozvání a toho, že mohu být dnes mezi vámi.

Měl jsem tu příležitost, že jsem mohl počátkem léta 1990 přispět k organizaci prvního setkání dětí z "Akce zámky" v místě, které tak významně ovlivnilo jejich další život - na zámku Štiřín. Uvědomil jsem si, jak hluboký lidský vztah ke svým zachráncům a k tomuto zámku chovají tehdy patnáctileté dívky a chlapci, dnes rozprchlí do celého světa.

Tento můj prožitek byl zvláště silný, neboť krátce před tímto setkáním jsme na zámku Štiřín uspořádali pro postižené děti z Jedličkova ústavu v Praze čtrnáctidenní ozdravný pobyt. Bylo pár měsíců po sametové revoluci a všichni jsme žili velkou nadějí v morální nápravu naší společnosti.

Proto obě tato setkání a seznámení s myšlenkami a dílem Přemysla Pittra a Olgy Fierzové pro mne, mé spolupracovníky a přátele mnoho znamenala, a byla impulzem k dalším aktivitám. Například v roce 1992 vznikla Nadace Štiřín, jejímž presidentem se stal houslový virtuos Mistr Josef Suk. Nově připravovaným projektem Nadace Štiřín byly benefiční koncerty pořádané v kostelech ve štiřínském regionu, jejichž výtěžek byl věnován handicapovaným dětem.

Chtěl bych proto touto cestou poděkovat všem organizátorům těchto setkání, vám všem, kteří uctíváte a stále připomínáte význam osobností velkých morálních kvalit, neboť morálních vzorů je nám v dnešní složité době a zejména v naší společnosti velmi zapotřebí."

Pamětní deska Přemysla Pittra na zdi štiřínského zámku, odhalení v roce 1995

Připojujeme jen ukázky ze zápisů někdejších chovanců, zachráněných dětí do knihy "K poctě Přemysla Pittra":

"Strýček Přemysl pro mne znamená tak nesmírně mnoho, tak pozitivně ovlivnil můj vnitřní postoj, že pro mne bude stále přítomen. Doufám, že budu schopna trochu z toho přenášet na svoje děti, aby to, co zasel, klíčilo stále znovu". Brigitte Zarges, Německo 1976

"Přemysl Pitter bývá nazýván českým Albertem Schweitzerem. Dílo, které vykonal se svou spolupracovnicí, Švýcarkou paní Olgou Fierzovou, zaslouží si všeho uznání našeho národa i široké světové veřejnosti". J.Kratochvíl, Německo 1971

"Přemysl Pitter bude pro mne vždy živě přítomen. Považuji za dar milosti, že jsem se setkal s ním, s Hugo Bergmanem a Martinem Guberen v kritickém období svého života...Přemysl Pitter pro mne ztělesňuje splnění nejskvělejších možností, jež jsou vlastní české duchovní tradici." Yehuda Bacon, Izrael 1976

Prosinec 1945

Již sedm měsíců trávíme bývalém koncentračním táboře v Terezíně, nejprve v barácích, později v hromadných ubytovnách s pryčnami nad sebou. Nyní se šušká o tom, že děti bez rodičů budou odvezeny. Nikdo neví kým a kam. A skutečně vyvolávají jména. Malá skupinka dospělých stojí uprostřed tábora, děti se shromažďují kolem ní. Já na listině zapsán nejsem, je mi však deset roků, přicházím tudíž pro tuto akci v úvahu. Dotaz, jsou-li tu ještě další děti, které nebyly vyvolány. Úzkostlivě se v duchu ptám, mám-li se přihlásit. Co s námi udělají? Můžeme jim důvěřovat? Něco ve mně volá "Zde", sám nevím proč a už je to venku.

Přívětiví lidé nás vedou ven. Jsme namačkáni do nákladního auta. Zadní sklápěcí stěna je otevřena, pak se velká brána Terezína zavírá a sedm měsíců nejistoty a hrůzy leží za mnou. Co nás však čeká?

V Praze musíme ve vší tichosti nějakou dobu čekat v jednom průjezdu, pak jsme předáni jiným zřízencům a putujeme dál. Scéna se mění; otevřená krajina, les, Štiřín. Teplo, přívětivost, jídlo, skutečné lůžko. Milí lidé nás tu očekávají. Zakrátko slavíme vánoce se stromkem a svíčkami.

Nebyli jsme uneseni, ale zachráněni. Zachráněni před Čechy - Čechem a jeho přáteli; tak jako před námi židovské děti, které ještě byly ve Štiříně, když jsme přišli my, byly zachráněny před Němci. Hans (Berlin)

ZDROJ: kapitola z knihy Jakou cenu má ROZKVETLÝ ŠTIŘÍN, autoři Václav Větvička, Václav Hrubý, 2013