Nejnovější články na našem blogu

Přečtěte si, co je nového

Kde hledat kořeny Ringhofferů? Dědeček František Ringhoffer pocházel z vinařské obce Müllendorf a byl čtvrtým z devíti dětí. Jeho otec vlastnil několik vinohradů a zastával post smírčího soudce. V patnácti letech nastupuje František do učení u kotlářského mistra Pauera ve Vídni. Po učení se vydal na vandr a v roce 1769 přišel do Prahy, kde nastoupil jako tovaryš do tovaryšského bratrstva cechu kotlářského. Za mistra byl uznán 10. 12. 1771 a na Starém Městě v Platnéřské ulici založil dílnu. Začal v ní dělat pivovarské kotle a další zboží z mědi a slitin. Záhy se domohl jisté vážnosti - stal se starostou kotlářského cechu, členem městské rady a městským starším.

Jeho syn Josef Ringhoffer začal vyrábět zařízení pro cukrovary a lihovary, proto rozšířil podnik o hamry v Kamenici u Jílového. Získal titul dvorního kotlářského mistra a roku 1847 mu bylo uděleno zemské tovární právo (vymanil se z cechovní závislosti). Slávu rodu Ringhofferů zajistil jeho syn František (toho jména druhý) narozený 28. dubna 1817. Převzal otcův kotlářský podnik a roku 1852 ho přesunul ze Starého Města pražského na Smíchov, kde potřeboval vybudovat továrnu a hodlal postavit celé moderní město. To byla značná podnikatelská odvaha...

V budoucnosti se něco podobného podařilo snad jenom Tomáši Baťovi. Odvaha se mu vyplatila. Základ slavné smíchovské vagonky - i města Smíchova - byl položen. František Ringhoffer začal roku

1854 s výrobou nákladních vozů. Nutno však připomenout, že tehdy ještě nebyly ani vlečky, ani nádraží Západní dráhy. První vagóny byly dopravovány na dnešní Masarykovo nádraží na speciálním valníku o šesti silných kolech s mohutnou gumovou obručí. S pomocí navijáku,sochorů a klínů sehraná parta čtyř až pěti chlapů vytáhla vagon na vůz, osm silných valachů ve čtyřspřeží zabralo a mohutný povoz se vydal na náročnou několikahodinovou cestu křivolakými pražskými uličkami po kočičích hlavách pražského dláždění. Teprve Hybernská ulice ústila u vlečky do kolejiště nádraží. Dopravu vagonů po vlastní ose umožnila až Ringhofferova vlečka k novému smíchovskému Železničnímu mostu. Za šest let po nákladních vagonech začal Ringfoffer s výrobou vozů osobních. Během několika dalších let se firmě Ringhoffer podařilo z tuzemských železnic vytlačit zahraniční konkurenci a mohla se věnovat exportu. Od roku 1867 začala firma vyrábět také budoucí pýchu celé vagonky - salonní vozy.


Druhý František z rodu Ringhoggerů byl nejenom dobrý kovář, ale také manažer. Jako první v Rakousku zavedl výrobu Mannesmannových bezešvých trubek. Roku 1870 vyrobila firma první osobní výtah v českých zemích. Jezdil na zámku v Zákupech. 4. května 1861 byl tento druhý František z rodu Ringhoffer zvolen starostou města Smíchova. Ta volba byla plně na místě - velice se o ně zasloužil. Smíchov byl u nás po mnoha staletích prvním městem, postaveným podle územního plánu. Prosadil zavedení plynu. Pilně se věnoval obchodům s pozemky - vedle Kamenice získal například Lojovice, Štiřín a Pyšely. Jako jeden z prvních si pro svá panství opatřil telefon. Pozoruhodné je, že pro své dělníky založil uprostřed 19. století (jako jeden z prvních) nemocenské pojištění (Dělnická nemocenská pokladna), a to v době, kdy to ještě nepřikazoval žádný zákon. Roku 1870 zřídil i Dělnický penzijní fond. Byl člověk klidný, rozvážný a otevřený. Miloval hudbu, lesy a přírodu. Obzvlášť si oblíbil velkopopovické panství. Důvodem byla výhodná poloha poblíž staré císařské cesty do Vídně, ale učarovala mu i tamní příroda. V hlubokých hvozdech poblíž svého panství Štiřín proto nechal zřídit anglický park s honitbou a vodu z Mariánské studánky si odtud dokonce nechával posílat až do svého smíchovského sídla. Místními lidmi byl oblíbený jako štědrý mecenáš.

Na vlastní náklady nechal založit dětský útulek a dokonce osobně vedl záchranné práce, když byla oblast zasažena povodněmi. Roku 1862 byl vyznamenán Rytířským řádem Františka Josefa. Za zásluhy o průmyslový rozvoj mu císařpán udělil baronský titul. Zemřel 23. března v roce 1873 - bylo mu pouhých 56 let.


František, baron z Ringhofferů, odkázal svým třem synům Františkovi,Emanuelovi a Viktorovi továrny, panství a zámky v Kamenici u Jílového, ve Štiříně, v Kostelci u Křížků a ve Velkých Popovicích. Jeho firmu převzal syn František (pro lepší orientaci si přidejme k jeho jménu číslovku "III") tedy třetí toho jména. Narodil se v roce 1844 a původně snil o kariéře nikoli průmyslnické, nýbrž vojenské. Jako dvaadvacetiletý důstojník se stačil v bitvě u Hradce Králové vyznamenat. Musel však převzít otcův podnik, a ten pak řídil spolu se svými bratry Emanuelem a Viktorem. Uplatnil přitom své značné organizátorské vlastnosti, které ještě nadto umocňoval smysl pro spravedlnost a kázeň bez ohledu napostavení zaměstnanců a obchodních partnerů. "Definitivně soustředil celý podnik na Smíchov," píše autor knihy Tvůrci českého zázraku Miroslav Hlaváč. "Tam také vyráběl a odtud vyvážel železniční vozy a začal i s výrobou investičních celků, což byla zařízení pro cukrovary, lihovary, pivovary a mrazírny. Když byla doložena vydatnost pramenů v okolí Velkých Popovic, rozhodl o výstavbě nového pivovaru na svém vlastním pozemku. To bylo v roce 1871. Za tři léta nato byla uvařena první várka a v roce 1875 činil tamní výstav 18 000 hektolitrů. Ve Velkých Popovicích postavil moderní pivovar a lihovar, bylo tam také ukázkové mrazicí zařízení, aby se klienti mohli na místě přesvědčit a dokonce aby mohli přímo vychutnat přednosti nabízeného zboží. Ringhofferovka vyráběla také parní stroje pro tovární pohona pro doly. Hlavním výrobním artiklem však zůstaly železniční vozy. Během patnácti let v 70. a 80. letech 19. století jich z továrny vyjelo čtyři a půl tisíce. Továrna začala vyrábět i tramvaje a zařadila se mezi největší průmyslové podniky v Rakousku-Uhersku." Kromě toho František Ringhoffer III. dotvořil podnikový sociální polštář. Založil Zaměstnanecký penzijní fond a po deseti letech i Dělnické starobní pojištění. Zaměstnanci měli nárok na důchod, na invalidní rentu, na vdovský důchod, vyplácel se jim příspěvek na výchovu dětí i na pohřebné. Byly poskytovány ještě další podpory pro vdovy a pro nedospělé děti po zemřelých zaměstnancích. Od roku 1895 se vyplácel věrnostní příspěvek těm zaměstnancům, kteří u firmy sloužili čtyřicet let - a to se týkalo až jednoho tisíce osob. Ringhoffer rozvinul výstavbu dělnických domů - koncem 19. století v nich bydlela třetina zaměstnanců podniku, skoro sedm set rodin. Domy byly napojené na vodovodní síť a kanalizaci, což v tehdejší době nebylo samozřejmé. Nájemné bylo nízké. Kupříkladu v době první republiky (v roce 1925) činilo ročně 800 korun. Od roku 1886 byla ve smíchovské vagónce zřízena stálá lékařská ambulantní služba. František Ringhoffer rovněž založil podnikový učňovský institut a veřejnou pokračovací školu. Učni se v institutu připravovali pod odborným vedením na práci v provozech podniku. Nejlepším z nich se vyplácely peněžité prémie. Zajímavou podnikovou službou byl od roku 1873 dobrovolný hasičský sbor. Vyznamenal se 12. srpna 1881, když dorazil jako první k hořícímu Národnímu divadlu. Ostatní hasičské sbory však přijely příliš pozdě, takže se divadlo zachránit nepodařilo.


Firma prosperovala. Její úspěch byl značný. Rodinná firma Ringhoffer vyrobila tři salonní vozy pro rakouskou císařovnu Alžbětu. Luxusně vybavené salonní vlaky vyrobili na Smíchově i pro rumunského krále a tureckého pašu, pro ruského a bulharského cara, a také jídelní vozy pro belgickou společnost Wagons-Lits, montovaly se zde vozy pro petřínskou lanovku a pro pražskou tramvajovou dopravu. Vozy městské hromadné dopravy se tu pak vyráběly téměř sto let. František Ringhoffer III. byl zvolen poslancem českého sněmu a nakonec i doživotním členem Panské sněmovny ve Vídni. Zemřel 23. července roku 1909.

Jeho firmu převzal syn - inženýr František Ringhoffer v pořadí čtvrtý. Roku 1911 se firma stala akciovou společností "Ringhofferovy závody." Během první světové války vyrobila přes 20 000 vagonů. Později, když koupila i automobilku v Kopřivnici, jmenovala se Ringhoffer-Tatra a postupně ovládala i další vagonky v Československé republice a stal se vůbec největším výrobcem vagonů na světě.

Po druhé světové válce továrna Ringhofferům nezůstala, odporovalo by to dekretům presidenta republiky. Její poslední majitel Hanuš Ringhoffer nebyl zřejmě žádným přesvědčeným nacistou. Byl sice nucen během okupace vstoupit do Hitlerovy partaje, ale o členství záhy přišel, když se zjistilo, že byl v diplomatických službách prvorepublikového Československa. Za války musel spolupracovat s předními nacistickými pohlaváry, hlavně z okruhu ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera, což se mu stalo osudným. Ihned po válce byla celá rodina odsunuta do Rakouska a Hanuš internován v táboře Mühlberg na Labi, kde v prosinci roku 1946 zemřel.

A tím končí sága jedné z našich nejúspěšnějších průmyslových dynastií.

Zdroj: Český rozhlas - Toulky českou minlostí_http://prehravac.rozhlas.cz/

audio/2570205